Syn.: Helianthus macrocarpus DC., Helianthus lenticularis Douglas
Česká jména: slunečný květ indiánský veliký (Huber 1596), slunečnice letní (Presl 1846), slunečnice roční (Opiz 1852), slunečnice letní (Sloboda 1852), slunečnice obecná (Čelakovský 1879, Polívka 1912), slunečnice roční (Dostál 1950, Dostál 1989, Kubát 2002)
Slovenská jména: slunečník jednoroční, slnečník (Reuss 1853), slnečnica (Novacký 1936), slnečnica ročná (Dostál 1950, Marhold et Hindák 1989)
Čeleď: Asteraceae – hvězdnicovité
Rozšíření: Původní údajně v Severní Americe a Mexiku, Linné ve svém popisu k rozšíření tohoto druhu přidával ještě Peru. Pěstuje se v různých částech světa, zplaněla prý v celé Americe (na jih až po střední Argentinu), Evropě, Makaronésii, střední a jižní Asii, Austrálii i jižní Africe. V některých zemích se šíří invazivně (např. střední Asie, Izrael, Turecko).
V Česku je prý poprvé doložena zplanělá až v roce 1872 (Mlíkovský, Stýblo). Avšak už Huber z Riesenpachu v roce 1596 o slunečném květu indiánském velikém napsal, že tato rostlina již téměř všudy v zahradách a za okny u nás obyčejná jest (fol. 266–267), bylo by divné, kdyby nezplaňovala už i v této době.
Ekologie: Ve své americké domovině roste v prériích, na loukách, ale také na ruderálních stanovištích, podél silnic a cest, až do nadmořské výšky kolem 3000 m. U nás zplaňuje kolem cest, zahrad, především v teplejších oblastech. Kvete od června do září.
Popis: Jednoletá bylina, 1–2,5(–3) m vysoká, lodyha je přímá, většinou nevětvená, světle zelená, v horní části obvykle drsně bíle chlupatá. Listy jsou řapíkaté, čepel široce vejčitá až trojúhelníkovitá, 15–35 cm dlouhá a 10–30 cm široká, na vrcholu zašpičatělá, na okrajích nepravidelně pilovitá, na bázi srdčitá. Úbory jsou mohutné, 15–30(–65) cm v průměru, většinou jednotlivé, koncové, jazykovité květy žluté, trubkovité květy před rozkvětem černé, později žluté. Plodem je zploštělá nažka.
Zhruba takto bývá v evropské literatuře popisována „evropská“ slunečnice roční, která však nemá se severoamerickým taxonem shodného jména mnoho společného. Ten totiž může mít úbory jednotlivé, ale třeba i uspořádané na vrcholu lodyhy až do počtu 9 kusů, jeho listy nebývají jen striktně srdčité, ale na bázi i klínovité, uťaté, na okraji pilovité, ale třeba i celokrajné. Podstatným znakem je tvar zákrovních listenů – jsou obvykle vejčité a na vrcholu špičaté až dlouze zašpičatělé, toto zúžení není postupné, nýbrž náhlé.
Využití: Slunečnice je důležitou olejninou, pícninou i zeleninou. Ze semen se lisuje kvalitní olej. Byla vyšlechtěna řada vysoce užitkových kultivarů a hybridních odrůd olejnatého typu, které jsou zdrojem vysokých výnosů. Tyto kulturní rostliny jsou často nižšího vzrůstu a lze je s úspěchem pěstovat i v chladnějších oblastech. Zelená hmota se používá k přímému zkrmování nebo silážování. Krmnou hodnotu mají i pokrutiny a šrot ze slunečnicových semen. Mladé úbory se občas připravují také jako zelenina.
Avšak tato rostlina se pěstuje také jako zahradní letnička – pro tento účel bylo vyšlechtěno zase několik okrasných kultivarů, například kultivary vysoké až gigantické, větvené, velkokvěté, plnokvěté nebo s načervenalými úbory.
Poznámka: Nutno zdůraznit, že řada z těchto kulturních rostlin připomíná svým habitem původní botanicky čistý americký druh jen velmi vzdáleně. To je případ v podstatě všech v Evropě pěstovaných a všem Evropanům velmi dobře známých rostlin, které jsme pro vás zachytili na následujících fotografiích. Zdá se dokonce, že do Evropy byly rovnou přivezeny kulturní rostliny, nikoli tedy planý druh Helianthus annuus. Naznačuje to evropská ikonografie tohoto druhu ze 16. století. Původní Američané tuto rostlinu pěstovali po celá staletí před objevením Ameriky, zřejmě právě po těchto jejich kulturních rostlinách sáhli i evropští kolonisté. A právě v Evropě došlo k dalšímu šlechtění této rostliny. Tyto evropské rostliny pak byly dováženy zpátky do Ameriky a vysazovány v tamních zahradách a na polích, mohly následně i zplaňovat. Docházelo i k jejich křížení s dalšími jednoletými druhy rodu.
Situace je o to komplikovanější, že není ani zcela jasné, podle jaké rostliny vytvořil svůj popis druhu samotný Linné. Jeho zdůraznění srdčitosti všech listů i odkazy na starou literaturu by napovídaly, že popisoval evropský exemplář. Skoro by se až zdálo, že původní americké rostliny vlastně ani nikdy pro vědu popsány nebyly. Zato Linnéův druh Helianthus annuus by snad mohl být naprosto kulturní plodinou.
Fotografovali Karel Bergmann, v srpnu 2012 (Kanada, Alberta, Red Rock Coulee), Jindřiška Vančurová, dne 20. 8. 2017 (USA, Oregon, Painted Hills), a Ladislav Hoskovec, dne 31. 8. 2003 (velkokvěté rostliny pocházejí z evropské zahradní kultury).